Obsluhoval jsem japonského císaře

Nikdy předtím jsem neměl potřebu chlubit se tím, pro koho jsem kdy vařil,byť výčet osobností je velký. Ale když už jsem se do toho dal, tak namátkou: Princ Charles, Madeleine Albrightová, Václav Havel, Václav Klaus, Japonský císař

Nikdy předtím jsem neměl potřebu chlubit se tím, pro koho jsem kdy vařil, byť výčet osobností je velký.

Ale když už jsem se do toho dal, tak namátkou: Karel Gott, princ Charles, Madeleine Albrightová, Václav Havel, Václav Klaus, Japonský císař Akihito, Dalajláma, Bill Clinton, Pierre Richard,  Jean Claude Van Damme, a jiní….

V době, kdy jsem začal spolupracovat na vládních akcích a akcích pořádajících v té době prezidentem Havlem, mi bylo 26 let.

Byť jsem byl mladé ucho, tak už jsem v té době měl za sebou pracovní zkušenosti v Německu, Itálii, Africe a USA. Možná i to byl důvod, proč jsem se k takové prestižní práci dostal. Zároveň jsem pracoval v Praze jako šéfkuchař pětihvězdičkového hotelu v centru.

Často jsem snil o tom, abych se tam dostal, abych jak se říká, byl u toho…

A najednou to přišlo. Byl jsem pozván na první opravdový galavečer. Na večer, kterého se zúčastnili tehdejší nejvyšší představitelé státu. Lidi, které jsem do té doby znal jen z televize. Lidi, ke kterým jsem měl až patologický respekt. Tato zkušenost pro mě byla další metou, splněným přáním a velkým krokem k úspěchu.

Když jsem si představil, že se třeba setkám s Havlem. S tím ,,Havlem,,, který byl nejen pro mě porevoluční osobností číslo 1., že se podívám v pražském hradě i do prostor kam jiní nesmí, že zkrátka budu u toho.

Nevím, jestli tomu všichni rozumíte. Prožíval jsem tu správnou pýchu a stavovskou čest.

Stejně tomu bylo, když jsem se stal členem Národního týmu kuchařů a cukrářů ČR.

Byl prostě pyšný.

Pyšný na to, že jsem kuchař a pyšný na to, že jsem Čech. Neměl jsem tenkrát potřebu o tom psát, nebo to vytrubovat do světa. Já byl pyšný sám na sebe. Pyšný na to, že dobře reprezentuji své rodiče a že oni můžou být pyšní na mě.

Tyto mé zkušenosti měly ještě další přidanou hodnotu, a to že když už se člověk potkal s těmi lidmi, kteří doposavad byli tak vzdáleni a ti, ke kterým člověk shlížel s tím největším respektem, tak ti se následně ukázali jako ti nejnormálnější.

Mnohokrát se stalo, že prezident Havel utekl ze své kanceláře a přišel si prostě pokecat.

Několikrát si přišel jen tak něco ochutnat, nebo v době, kdy už byl nemocný a měl přísný zákaz kouřit si na tajňačku přišel pro cigáro a u okna jako uličník, aby ho nikdo neviděl rychle šlukoval.

Tady jsem si teprve uvědomil, že i ,,Ti,, k nimž vzhlížíme, jsou taky jenom lidé. Že mají stejné problémy jako my. Že je trápí stejné neduhy. Že mají stejné starosti a že umí mluvit jako my. Jen v té televizi hrají pro diváky jinou roli, než kterou ve skutečnosti žijí.

Potvrdilo se mi zároveň, že čím větší respekt jsem kdy ke komu měl a čím většími osobnostmi byli, tím více normální lidé se z nich na konec vyklubali.

Člověk při těchto akcích zažil spousty úsměvných historek. Mnohé z nich jsou nepublikovatelné a mnohé pro člověka poměrů neznalých i nesrozumitelné, ale rád bych ty ,,Veselé historky z natáčení,, taky někdy sepsal.

Snad až budu v důchodu, pokud si na ně ovšem ještě vzpomenu :-)

Důležité však je, aby si člověk šel za svými cíly a je jedno, jestli je to kuchař, číšník, soustružník, nebo lékař. Já jsem přesvědčen, že pokud si člověk něco vysní a nastaví si ty správné mety, že toho lze dosáhnout. Nesmí se spěchat. Vše má svůj čas. Důležitá je pokora a někdy něco udělat jen tak a nečekat na odměnu.

Já si například vůbec nevzpomínám, jestli jsem za všechny ty akce na hradě, vládě, v Lánech a bůh ví kde ještě, vůbec dostal zaplaceno. Myslím, že ano, ale upřímně to nebylo jen o penězích. Nepamatuji se kolik jsem za jednotlivé dny dostával. A možná, že i kdybych nic nedostal, nevadilo by mi to. Chtěl jsem být prostě při tom.

To vše spojeno i s mojí dychtivostí po poznání a nových věcech. Zároveň to bylo i spojeno s lidmi, které v té době vládli a kterých jsem si vážil. Dnes si nejsem jist, jestli by se mi na hrad chtělo.

Víte, když u nás v hotelu bydlel Dalajlama, tehdy na pozvání pana Václava Havla, tak jsem po celou dobu denně vstával ve 2 hodiny ráno, abych byl ve 3 v hotelu a mohl osobně Dalajlamovi připravit snídani. On totiž vstává velmi brzy a tím pádem i brzy snídá.

Poprvé jsem se setkal s tím, že osobnost, kterou bezesporu Dalajlama byl a je, měl osobního ochutnávače. Nevím, jestli bych zrovna tuto funkci chtěl vykonávat. Později jsem to zažil ještě u Billa Clintona.

Tenkrát si mnozí ťukali na na čelo, proč vstáváš tak brzy? Proto.

Kolik z nás kuchařů na světě může říct, že vařili pro Dalajlamu a že jim Dalajlama na rozloučenou podal ruku.

Nikdy jsem nepřišel za ředitelkou hotelu a nežádal ji o proplacení přesčasů. Nikdo. Úspěch hotelu byl i mým úspěchem a to je přece ta odměna. Vždyť to jsou přece ty chvíle, pro které stojí za to dělat svoji práci zodpovědně a pořádně. To je ta přidaná hodnota, která ke každé správné práci patří. Nejen to, že za ni dostanete zaplaceno, ale pro ten pocit, že jsou za námi spokojení strávníci.

A v konečném důsledku je jedno, jestli je to Dalajlama, Clinton, nebo Franta Vomáčka.

I když od Dalajlámy to potěší víc :-)