Sobota 18. září 2021, svátek má Kryštof
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 18. září 2021 Kryštof

Kuchařův život s cizincem aneb kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.

17. 12. 2020 9:35:52
Je konec roku. Čas na bilancování, rekapitulaci. Člověk si uvědomí, v čem byl rok 2020 jiný. Mnoho věcí se povedlo, pár ne. Něco mohlo být lepší a s něčím jsme spokojeni.

Zažili jsme karanténu, kdy jsme většina z nás seděli doma a čekali, jak se celá situace kolem koronaviru vyvine.

Střihli jsme si první vlnu, kde všichni šili roušky a s heslem společně to dáme, táhli za jeden provaz vstříc lepším zítřkům.

Když jsme si naivně v letních měsících rozvaleni na lehátkách u moře mysleli, že již je to za námi, přišla studená sprcha v podobě druhé vlny. Ta byla bohužel horší než ta první. Jednak v počtech nakažených, mrtvých a hospitalizovaných, tak hlavně v tom, že už jsme roušky společně nešili a heslo společně to dáme, se nějak vytratilo.

Nechci a nebudu polemizovat, co nám obě vlny vzaly a už vůbec nechci filozofovat o tom, co bude v oboru gastronomie, hotelnictví a cestovním ruchu v roce 2021. Já to nevím, stejně jako to neví nikdo.

Ale jak si tak bilancuju, přemýšlím a vzpomínám, čas od času mi vyskočí na mysl nějaká postavička kuchaře, číšníka, šéfkuchaře, myče nádobí a jiných podivných osob, se kterými jsem kdysi pracoval. Těch lidí, které jsem za ta léta praxe potkal je nepočítaně. Na dobrých 80 % z nich si ani nevzpomenu. Kolikrát mi někdo říká: ,, Pamatuješ se na toho, jak s námi dělal v tom a v tom hotelu? Ale to si přeci musíš pamatovat. Takový malý, černý vlasy..."

Ne, nepamatuji se. Vůbec nevím, o kom se mluví. Stává se mi čas od času, že mě někdo zastaví, většinou na nějakých gastronomických akcích ,, pane Pálka, dobrý den. Jak se máte, co děláte...."

Klidně se s tím člověkem, který mě evidentně zná, bavím i půl hodiny. Ale nakonec ho v té mé hlavě nevyšťourám. Nevím, kdo to je. Netuším, odkud se známe. On/Ona to ví. Já ne.

Jistě, že mě to štve. Ale s tím nic neudělám. Těch lidí je moc.

Ale uklidňuji se tím, že ti lidé asi nebyli ničím zajímaví, potažmo výjimeční. A nemusí to být zrovna v tom pozitivním smyslu slova. Mám v hlavě jména lidí, se kterými jsem v životě spolupracoval a vůbec nestojím o to, aby mi vzpomínka na ně v hlavě zůstala, a přesto tam jsou.

A jak mi tak vyskakují na mysl ty postavičky v mé hlavě, došel jsem k názoru, že bych se s vámi o ně měl podělit. Těch ,,zajímavých,, bylo mnoho. Proto jsem si vymyslel, hned několik témat na minisérii.

Kuchařův život s ....... Cizincem, nemocným, cholerikem, alkoholikem, slušňákem, sprosťákem, chamtivcem, zlodějem, bezcharakterním, urputným, lakomým, nejistým, líným, lhostejným, ambiciózním, urážlivým, pomstychtivým, ignorantským, nástěnkářem, atd.... Těch povah, vlastností, chyb, předností jsem za svůj život nejen u sebe zažil tolik, že budu mít asi dlouho o čem psát.

Takže tedy:

Kuchařův život s cizincem

Za svůj kuchařský život jsem byl mnohokrát cizincem. Proto mám velké pochopení pro kolegy jiných národností, kteří se mnou v naší malé České zemi spolupracují.

Díky tomu, že jsem jako cizinec pracoval v Německu, Americe, Itálii, Africe a Francii, života cizince jsem si užil dosyta. A nejlepší na tom vše je a bylo, že gastronomie je natolik prolezlá cizinci, že mnohdy jsme v kuchyni byli samí cizinci a na místního jste nenarazili, co byl den dlouhý.

Asi nejhorší /v tom dobrém smyslu slova/ to bylo v Itálii. V kuchyni jsme byli Čech, Slovák, Bangladéšan a Pákistánec.

Někdy to bylo velmi komické. Bangladéšan s Pákistáncem se mezi sebou bavili Urdsky, nebo anglicky. Ani jeden z těchto jazyků jsem ani já, ani kolega Slovák neuměli. My jsme mezi sebou pochopitelně mluvili česko-slovensky, čemuž zase nerozuměli ti dva. Společně pak jsme mezi sebou mluvili německy. Má italská praxe totiž byla v Tyrolsku, tedy v části Itálie, kde se především mluví německy. Italsky jsme paradoxně neuměli ani jeden.

Dá se říct, že jsem skoro nikde nepociťoval žádnou nenávist, nebo tlak na to, že jsem cizinec.

Jediné, kde to trochu bylo znát, tak to bylo v Německu. Ne snad, že bych byl nějak podřadný. To ne. Mzdy byla tabulková a taková, jakou měli kuchaři místní /tedy pokud tam vůbec nějací byli/. Stejná pravidla, stejné podmínky pro všechny.

Jediné, co se netolerovalo, byla jiná řeč. Jakmile jsem s kolegou číšníkem začal mluvit česky, okamžitě se sborově ozvalo Deutsch bitte /prosím německy/. Nevím, jestli se báli, že je pomlouváme, nebo snad jsou takovými patrioty na svůj jazyk, či v tom byl jiný smysl... nevím. Rozhodně to nerespektovali.

Mně samotnému to nevadí. Dnes běžně mám v kuchyni Ukrajinku, Slovenku, na myčce Rusa. Baví se mezi sebou rusky nebo ukrajinsky. Mně to nevadí.

Jinak tomu bylo v Americe. Rodilého Američana abyste hledali pod mikroskopem. Amerika je země plná emigrantů, cizinců a přistěhovalců, takže pokud jsme se se svými kolegy bavili česky, nikdo to neřešil. Jen se nám neustále chechtali. Zvuk našeho rodného jazyka jim přišel komický.

Pokud jste někdo pracoval v cizině a nejste-li rodilými mluvčími, jistě mi dáte za pravdu, že je mnohdy těžké si s místními porozumět. Dnešní mladí to mají jednodušší. Prakticky od školky se učí anglicky a od druhého stupně mají i jazyk druhý. Ale co moje generace? Po celou školní docházku ruština. A tou jsem se jaksi nikde nedomluvil.

Tím spíš bylo jednodušší se v lecčem zmýlit.

Pamatuji se třeba, že mě šéfkuchař poslal do skladu.

,, Jdi dolů do skladu, tam je regál. Na druhém zleva je mouka a vedle mouky najdeš Eingelegter Knoblauch /naložený česnek/. ''

Kruci. Rozuměl jsem všemu. Mouka, regál, sklad.. Ale co je doprčic Eingelegter Knoblauch???

Na druhou stranu, kolik věcí může být v regále vedle mouky. Nebudu ze sebe dělat blbce. To zjistím.

Takže jsem šel do skladu. Našel patřičný regál. V něm mouku. A vedle mouky?

Asi milion různých lahviček. Brusinky, olivy, nakládaná kukuřice, cizrna, hrášek, olivový olej, sójová omáčka a další lahvičky.

Vylučovací metodou jsem vyřadil potraviny, které jsem německy znal.

Přesto všechno jich ale zbylo hodně. Takže jsem na to šel logicky. Snažil jsem si vzpomenout, co šéf vaří a vydedukovat, co by asi tak mohl potřebovat.

Vařil boloně. Zeleninu, cibuli, maso a drcená rajčata měl. Koření tu není. Takže?

Takže vím kulový. Beru kapary a jdu do kuchyně.

Bez známky zaváhání vítězoslavně předávám šéfovi skleničku kaparů.

,, Co to je? '' Ptá se šéf.

,, No ten Einge něco Knoblauch. '' Odpovím já.

,, Einge was? '' Blbě se zeptá šéf.

,, Einge něco Knoblauch. ''

,, To není Knoblauch, to jsou kapary. Víš co je Knoblauch? ''

Musel jsem s pravdou ven. Nevěděl jsem.

Šéf mi posunky a na konec ukázkou čerstvého česneku vysvětlil, že potřebuje naložený česnek, který nemá s boloněmi nic společného. Potřeboval ho na něco jiného. Ta da dam dam dam....

Trochu jsem byl za vola. No, trochu víc.

Takových situací jsem zažíval desítky. Především díky bavorskému nářečí.

Sice jsem do Německa jel s jistou jazykovou vybaveností, ale teprve tam jsem zjistil, že jim vlastně vůbec nerozumím.

Stejné by to asi bylo, kdyby cizinec učící se česky jel pracovat na Moravu. Taky by nerozuměl.

Takže třeba zelenina, která se německy řekne Gemüse se v Mnichově řekne Gmys. Takže měl-li jsem donést Gmys, věděl jsem kulový.

Stejně tak třeba Spanferkel. Běžný název pro maso z mladého selete. Oni ale řekli něco jako špofákl.

Zase jsem nevěděl nic. Těch slov bylo a je mnoho. Takže jsem nerozuměl ani slovům, které jsem bezpečně znal.

Nejlepší bylo, když jsem si ve volnu jel zařídit vstupní lékařskou prohlídku. Věděl jsem v jaké stanici vystoupit a kde najít nemocnici a u jakého lékaře se hlásit, aby mi prohlídku udělal.

Bohužel najít nemocnici od zastávky metra bylo složitější, takže nezbylo než se někoho zeptat.

Přede mnou šla nějaká babka, ani na chvíli jsem neváhal a šel se jí zeptat.

Jednak šla pomalu, takže bylo snadné ji dojít a potom...kdo jiný by měl vědět kde je nemocnice, když ne tato babka.

,, Schönen Tag. Bitte, wo finde ich das Krankenhaus? '' Zeptal jsem se spisovnou němčinou, kde, že najdu nemocnici?

,, Was? ''

Aaaaa, tak bába bude asi hluchá. Nevadí. Zopakuji to a budu mluvit víc nahlas.

,, Schönen Tag. Bitte, wo finde ich das Krankenhaus? ''

,, Was? ''

No ty vole. Ona není trochu hluchá. Ona je hluchá jako poleno.

Tak to už jsem mluvil hoooodně nahlas.

,, Bitte, wo finde ich das Krankenhaus? ''

,, Was? ''

Že jsem si nevybral někoho jiného.

Řval jsem:

,, Bitte, wo finde ich das Krankenhaus? ''

,, Neřvi na mě. Já slyším. Já jen nerozumím, co to hledáš. '' Totálně mě odzbrojila ta bába.

,, Krankenhaus /nemocnici/. ''

,, Was? ''

,, Krankenhaus /nemocnici/. '' Proboha čemu nerozumí?

,, Was? ''

,, Krankenhaus, Špitál, Hospital, nemocnici.... Rozumíte? ''

,, Co že to hledáš? ''

Tak jsem debil já, nebo ona?

,, Krankenhaus, Krankenhaus, Krankenhaus. Rozumíte? ''

,, Nein. ''

,, Nemocnici. Tam, co chodí nemocní. Sanitka tam jezdí huu huu. Jsou tam doktoři. Chápete? ''

,, Ja króóónkenhaus. Tak to musíš tamhle. '' A ukázala rukou směr, který si myslela, že je správný.

Ty vole a co jsem ji asi celou tu dobu říkal?

Já tu nemocnici stejně nenašel. Baba mě poslala úplně jinam. Jestli schválně, nebo omylem už nezjistím. Každopádně jsem tam jel druhý den znovu.

Nedorozumění v cizích zemích jsem zažil spoustu. Ale obrovský pocit zadostiučinění mi vždy bylo, že po nějakém čase jsem se jazykem dané země vždy alespoň částečně domluvil.

Samozřejmě s ohledem na náročnost jazyka a délce pobytu.

Ale i svahilsky jsem v Africe mluvil. No mluvil. Uměl jsem počítat, a znal jsem pár nejdůležitějších slov v kuchyni, jako je maso, zelenina, kuchař atd....

Takže učte se jazyky. Protože jak říká klasik, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.

Autor: Radek Pálka | čtvrtek 17.12.2020 9:35 | karma článku: 21.38 | přečteno: 648x

Další články blogera

Radek Pálka

Svět se zbláznil

Covid nám přinesl mnohé, ale zatím nevidím nic pozitivního. Chvíli jsem doufal, že vše okolo pandemie zlomí vaz vládě Andreje Babiše, ale jak to tak vypadá, ani to se nestane.

29.7.2021 v 14:29 | Karma článku: 45.98 | Přečteno: 13275 | Diskuse

Radek Pálka

Co bude dál s gastronomií?

Tak jsme se těšili, až to přijde. Nejprve minulé léto, ale pokazila nám to druhá vlna. Pak dlouhé čekání a teď to konečně přichází.

25.5.2021 v 9:56 | Karma článku: 15.12 | Přečteno: 536 | Diskuse

Radek Pálka

Blbec blbcem zůstane.....

Stačí jeden blbec ve vašem okolí a všechno se obrátí vzhůru nohama. Blbec má totiž pouze jeden jediný cíl. Zničit naše štěstí a otrávit nám život.

5.2.2021 v 13:36 | Karma článku: 28.85 | Přečteno: 1520 | Diskuse

Radek Pálka

Kovidové děti

To, že situace na celém světě není jednoduchá, to je jasné. Že děti nechodí do školy a učí se distančně z domovů je taky jasné. Že rodiče již skoro rok suplují učitele a učí se svými ratolestmi je taky jasné.

26.1.2021 v 8:45 | Karma článku: 41.11 | Přečteno: 5712 | Diskuse

Další články z rubriky Praha a střední Čechy

Michal Merhaut

Konec feudálů v Radimi

25. června 1919 zemřel v Radimi čtyřiaosmdesátiletý Vojtěch Jonáš. V obci se tak symbolicky uzavřela jedna historická epocha. Jonáš byl posledním zdejším pamětníkem, který v mládí robotoval pro vrchnost.

16.9.2021 v 13:26 | Karma článku: 7.95 | Přečteno: 338 | Diskuse

Kamil Kristen Brzák

Prostě Zdětín!

Brzdy se opřou do kol a "zapískaj" svoji starou melodii do kraje. Ze "spěšnejch" vagonů z té velké "vejšky" kolo skoro padne na peron a vlak odjíždí.

13.9.2021 v 19:53 | Karma článku: 7.23 | Přečteno: 237 | Diskuse

Tomáš Flaška

Další předvolební zásah z Hradu

Náš nadstranický a moudrý pan prezident Zeman vyzval primátora Prahy aby rezignoval. Na vině má být chaotická dopravní situace, amatérsky plánované opravy a z toho plynoucí zmatek v dopravě až na hraně vyhlášení stavu nebezpečí.

8.9.2021 v 7:23 | Karma článku: 38.14 | Přečteno: 2029 | Diskuse

Sylva Řiháková

Kterak jsem se po dva měsíce dohadovala s řidiči pražských příměstských autobusů

Nějakou dobu už dojíždím do práce z Prahy do Berouna příměstským autobusem, který pendluje mezi Novými Butovicemi a Zdicemi. Když není zacpaná dálnice, zvládne mne z Prahy dopravit skoro až před mé pracoviště během 25 minut.

25.8.2021 v 11:34 | Karma článku: 43.82 | Přečteno: 11898 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Na okraj první tiskové konference Tálibánu

Ještě mám slepená ústa od medu, který mi kolem nich namazal Zabíhulláh Mudžáhid. Takto mluvčí Talibanu. Poněkud mi jeho vystoupení na úterní (17/8) TK připomnělo slova ze známého vtipu: „Vsdejte se, nyc se fam nestane.“

18.8.2021 v 14:52 | Karma článku: 24.05 | Přečteno: 851 | Diskuse
Počet článků 77 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2910

Jmenuji se Radek Pálka a vítám vás na svém blogu o vaření, kuchyni, gastronomii a tak obecně.

Jak to začalo.....

Někde v mých 6-7 letech si rodiče vzali do hlavy, že strašně chci být kuchařem :-). 

Moje mamka byla vyučenou cukrářkou. Avšak po vyučení cukrařinu dělala jen velmi krátce a když přišla v roce 1971 do jiného stavu s bratrem, přestala cukrařinu dělat profesionálně a již se k tomu nikdy naplno nevrátila. 

Nicméně v osmdesátých letech si mamka tajně doma přivydělávala pečením dortů na zakázku. A já, jako dnešní dítě z reklamy jsem se kolem ní motal a asi tím si všichni vzali do hlavy, že kuchařina mě strašně baví a že nic jiného vlastně ani dělat nechci :-). 

Zvláštní je, že pokud je člověku něco dlouhodobě podsouváno, tak tomu začne věřit.  Na konec jsem byl i já tím, který začal říkat, že si od dětství přeje být kuchařem. Možná tomu i tak bylo. Já vlastně ani nevím.

Každopádně se tak i přes některé komplikace stalo a jsem tomu rád.  A z nutnosti je životní láska.

Upřímně láska na první pohled to úplně nebyla.

Díky sametové revoluci v roce 1989 jsem sice nastoupil do chrudimské hotelové školy, ale na příbuzný obor řezník. 

No, nebudu rozebírat má studia. Ale řezníkem jsem se po pár peripetiích vyučil a rok na to jsem udělal rozdílové zkoušky a vyučil se i kuchařem. 

Mým štěstím bylo, že jsem hned po vyučení nastoupil do Restaurantu Grill Duran v Hradci, Králové, kde jsem nejprve řezničil a postupně se přibližoval do kuchyně, až jsem bourání masa úplně pověsil na hřebík. 

Mým druhým největším životním štětím /první je moje manželka/ bylo, že jsem měl to štěstí a dostal jsem se do kuchyně v Duranu, kde vládl tehdy asi třicetiletý šéfkuchař Jiří Syrový.

A díky němu a díky jeho přístupu ze z nutnosti stala LÁSKA NA CELÝ ŽIVOT.

www.sefkucharuvdenik.cz

Najdete na iDNES.cz