Pátek 6. srpna 2021, svátek má Oldřiška
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 6. srpna 2021 Oldřiška

Koronáčův Deník

20. 10. 2020 11:00:58
Koronavirus. Už je tu s námi víc jak půl roku. To, že je mnoho lidí nemocných je jasné. To, že mnoho lidí zemřelo a stále umírá, je bohužel taky jasné...

Celou tu dobu tento odporný virus vnímám s určitým respektem, ale přesto všechno jako něco co se mě tak úplně netýká. Ještě do nedávna jsem přímo neznal nikoho, kdo by koronavirus skutečně prodělal.

Ty všechny případy nakažených jsem pouze sledoval z televize jen jako seriál na pokračování.

Zkoušel jsem si na základě reprodukčního čísla vypočítávat počty nakažených příštího dne a tipovat jak to bude ve dnech dalších a měl škodolibou radost když můj tip vyšel a hledal, co se stalo, když nevyšel.

Až.... Až jednoho dne začali být nakažení i lidé okolo mě. Lidé z práce, z rodiny, lidé více či méně blízcí a známí. Pochopil jsem, že virus je už velmi blízko a tak nějak jsem se začal smiřovat s myšlenkou, že přijde den a dostanu to taky.

Tušili jsme, že to asi přinesou domů děti ze školy. Taky byla vysoká pravděpodobnost, že to přitáhnu buď já /kuchař/, nebo manželka /prodavačka/.

Dokonce jsme s manželkou vedli debatu, jak bychom to udělali, kdyby byl jeden z nás pozitivní. Jestli by se zavřel v nějaké oddělené místnosti, aby nenakazil ostatní, nebo jestli by se třeba na nějaký čas odstěhoval na hotel...

Tato diskuze se ale časem ukázala jako zbytečná. Máme to všichni.

Den první:

Běžný pracovní den. Že by mi bylo nějak špatně, necítím.

Naopak. V práci hýřím dobrou náladou, tedy do doby, než se někdo v čase obědů rozhodne čistit v kuchyni kanály a já do jednoho z nich zahučím.

Naštěstí se mi nic nestalo, ale na moji dobrou náladu to mělo zásadní vliv. Co vám budu povídat, minimálně hodinu jsem byl nasraný jak brigadýr.

Telefon z České televize, že jim někdo vypadl, jestli bych nemohl hned následující den ráno jet natočit pár receptů do pořadu Polopatě. Nehodilo se mi to ani trochu, ale zařídil jsem si to tak, abych svoji práci stihl a tím pádem mohl ráno odjet točit.

Produkční byla moc ráda, že jsem jim vytrhl trn z paty...

Píše mi manželka, že jí vůbec není dobře. Zimnice, teplota, rýma a kašel.

Domluvila se se svým šéfem, že si tento den vezme volno. Bude to jistější.

Chřipky řádí, ale co kdyby to byl ten koronáč.

Dětem nic není, ale minulý týden měl každý z kluků jeden den zvýšenou teplotu a nebylo jim dobře. Potom nic. Ale stejně je raději necháváme doma.

Telefon z TV Nova. Potřebují mi přehodit natáčecí den do Snídaně o týden dřív. Není problém, to dám.

Celkově tento den v práci blázinec. Mám naplánovaný po dlouhé době volný víkend. Bohužel ale na směně je o víkendu kolegyně, která primárně dělá studenou kuchyň. Takže ji musím navařit na sobotu a neděli obědy, večeře. A tím, že musím v pátek točit Polopatě, asi půjdu ráno do práce tak ve 4. Pak si odjedu a zase se vrátím dodělat přípravu na víkend. Co se dá dělat. Jedu domů za manželkou, abych zjistil jak je jí...

Ještě se zastavím něco málo nakoupit.

Manželka leží. Není ji dobře. Teplota přes 38. Doktorka je dnes v ordinaci odpoledne. Manželka ji volala. Čeká, až doktorka zavolá zpět.

Čekáme, až se doktorka ozve. Říkala po sedmnácté hodině. Je skoro osmnáct a nic. Doufám, že na ni nezapomněla.

Jdu dělat večeři. V lednici kus masa určený na víkend.

Nevadí, z krkovice ukrojím 4 plátky a dám je na pánev. Nic rychlejšího a jednoduššího mě v té chvíli nenapadlo.

Dáme si to je s pečivem. To jsem koupil cestou z práce.

Mezi tím volá manželce doktorka. Slyším, jak říká ,,manželovi nic není''

Posílá manželku na testy. Prý vzhledem k příznakům až v neděli.

,,Až dodělám večeři, tak tě objednám'' hulákám na manželku z kuchyně.

Díky tomu, že půjde manželka na testy, budeme alespoň vědět jak na tom jako rodina jsme. Trošku vyčůrané, ale vzhledem k tomu, že ty testy prý nejsou nic moc a to dloubání dlouhou špejlí v nose snad i trochu bolí mi celkem nevadí, že na testy půjde jen manželka.

Takže olivový olej na pánev. Krkovice opéct z obou stran. Do oleje přidám pár stroužků česneku. Na balkóně si natrhám čerstvý rozmarýn a bazalku. Ještě že jsme takoví Mičurinci a bylinky máme k dispozici.

Bylinky nasekám. Maso osolím a opepřím. Nedělám to předem, aby z masa nevytekla šťáva.

Přidám bylinky, ta vůně......

Ta vůně není. Jak to? Jak to, že to nevoní? Jdu znovu na balkon. Natrhám si pár lístků bazalky a rozmělním si je mezi prsty. Bazalka přeci vždycky voní jako blázen.

Nic. Já necítím bazalku.

Jdu do obýváku. Tam leží nemocná manželka.

,,Cítíš něco?'' A pod nos ji strkám prsty od bazalky.

,,Ano bazalku. Proč?''

,,Protože já ji necítím.''

,,No tak to je v prdeli. To máš Covid.'' Přišla útěcha od manželky.

No, tak to mě v ten moment bylo jasný taky. Ale pro jistotu jsem si ještě šel očichat pár věcí, které jsem měl po ruce. Pepř - nic. Zázvor - nic. Balsamico - nic. Klasický ocet - nic. Parfém - nic.

No, tak to je v prdeli. Je jasný že to mám.

Manželka znovu volá doktorce.

,,Jo tak když manžel přišel o čich, tak to je jasný. Má to. Výhoda, že kdo přijde o čich má výhodu v tom, že se mu to neusadí na plicích. Tak jděte na testy oba.'' Sdělení naší praktické lékařky.

Já nejdřív volám řediteli hotelu, abych ho informoval o tom, že jsem s největší pravděpodobností pozitivní a že několik následujících dnů nebudu v práci.

Domluvíme si postup. Popřeje mi štěstí a jdu volat dál.

Volám kolegovi, jestli za mě vezme páteční směnu. Naštěstí vezme.

Volám produkční Polopatě. Omlouvám se za vzniklou situaci a vysvětluji, že ráno nepřijedu, ikdyž jsem udělal vše proto, abych přijel. Jasný, nadšená nebyla, ale snažila se to nedat najevo.

Volám produkční na Novu, že příští týden Snídaně padá a že nedorazím. Ať má dost času si za mě najít náhradu. Taky chápe.

Konečně si jdeme dát tu krkovici. Co vám budu vyprávět, byla suchá. Mezi tím co jsem ji začal dělat a mezi tím, než jsme ji začali jíst uběhla hromada času.

Několik zpráv kolegům a známým se kterými jsem byl v posledních dnech ve styku, aby věděli, že jsem asi pozitivní, aby na sebe dávali pozor a hlavně aby se hlídali a nosili roušky. Ať to hlavně nešíříme dál.

Objednal jsem sebe a manželku na testy. Jak doporučovala naše paní doktorka na neděli.

Telefonát s personální ředitelkou a ještě jsem pro jistotu volal rodičům. Sice jsem se s nimi dlouho neviděl, ale chtěl jsem se ujistit, že jsou v pořádku. Zatím jsem jim o našem stavu nic neříkal. Ať nejsou zbytečně nervózní.

Docela by mě zajímalo, jak dlouho necítím. Přeci jsem nepřišel o čich jen tak? Snažím si vybavit různé situace z práce, kdy jsem čich potřeboval, a začíná mi docházet, že už asi necítím celý den. V práci jsem na personálku dělal květák. Určitě bych cítil. Ale nevzpomínám si na to.

Teď mi dochází, že v úterý mi manželka psala, že v autě něco hrozně smrdí /o víkendu jsem byl na rybách/. Nechápal jsem, co by tam mělo smrdět, když jsem z auta všechno vytáhl.

Ve středu jsem jel do práce autem já. V autě nic nesmrdělo. Vůbec jsem nechápal, co manželka cítila, když auto bylo úplně v pohodě.

Teď mi to došlo. Jestli auto smrdělo a já to necítil, znamená to, že jsem nakažený minimálně den. Ne-li déle. To musíme zjistit. ,,Pojď, jdeme do auta. Jestli to tam bude smrdět, znamená to, že už to mám několik dní.''

Šli jsme. Prý to byl smrad na poblití. Já byl v pohodě. Mohla za to dobře schovaná deka namočená v čemsi, co v autě zanechávalo pořádný ozon.

Takže je jisté, že to mám minimálně od středy. Spíš déle.

Jestli déle, tak to není dobrý. V úterý jsem byl totiž asi 2 hodiny na školení. Pochopitelně v uzavřené místnosti s jinými lidmi a bez roušek.

No vida, jaká blbost je pořádat školení v této době. Tak doufejme, že v úterý jsem ještě nakažený nebyl. Ikdyž?...

Den druhý:

Ráno jsem vstal v šest. Byl jsem domluvený s kolegou, že si zavoláme, až bude v práci, abych mu předal informace. Měl totiž dovolenou a ho z ní vytáhl.

Celou dobu myslím na to, že jít na testy až v neděli je hrozně pozdě. Ze žádanky vím, že testování můžu zrušit ještě do 08:50. Čekám až vstane manželka, abychom se domluvili, jestli nepůjdeme na testy již dnes.

Na internetu jsem si našel odběrové místo, kde by nás vzali.

Manželka vstala. Hurá. Je jí líp, ale pořád žádná sláva. To, že bychom šli na testy již dnes se ji moc nezdá. Doktorka říkala až v neděli. Bože....

Manželka volá doktorce dětí. Vysvětluje situaci a doktorka i kluky posílá na testy.

No sláva. Takže ruším nedělní termíny a objednávám nás čtyři na termín ještě dnes.

Kluci mají online výuku. Potom jedeme na testování.

Před odběrovém místě v Revoluční fronta jak na banány. Ještě, že jsme objednaní.

Což nám v zápětí jeden ze zaměstnanců vysvětlí, že je to jedno. Přesto, že jsme objednaní, musíme si frontu vystát. No, co se dá dělat. Naštěstí to jde rychle.

Asi 10 minut jdeme na řadu.

Paní ve skafandru s námi vyplní rychlý dotazník. Dostaneme zkumavku a jde se věc.

Je to fakt nepříjemné. Dlouhou špejlí vám dloubou někde hluboko v hlavě. Až mi slzy do očí vyhrkly. Což byl ten lepší případ. Manželce tekla krev.

Výsledky testů by měly být do 24 hodin. Takže doma čekání.

Už i já začínám mít teploty. Kluci jsou úplně v pohodě. Já s manželkou střídavě oblačno. Chvíli teplota, chvíli nic. Chvíli zimnice, chvíli teplo.

Hodně spím. Prakticky pořád. Krom toho že necítím, přicházím i o chuť.

Sladké, slané, kyselé, hořké a pálivé. To poznám. Ostatní ne.

Děti mi po vzoru MasterChefa dělají se mnou slepý test.

Většinu poznám. Ale ne proto, že bych cítil chuť, ale proto, že vím, co máme v lednici a dokázal jsem odhadnout co, že mi to do pusy vkládají.

Jablko jasné. To křupnutí je tak autentické, že se nedá zmýlit. Trochu zabrat mi dala ředkvička. Chuť jsem necítil, ale struktura a tvar mi dal jasně najevo, o co se jedná.

Banán. Asi největší hnus. Necítil jsem žádnou chuť. Jen jakási mazlavá hmota na jazyku a patře a potom divná chuť po škrobu v ústech. Ale poznal jsem ho.

Teď cosi na lžičce. Strašně sladké a potom pálivé. Bože, co to je. Došlo mi, že máme v lednici v cukru naložený zázvor. Trefil jsem to. Ale ne proto, že jsem to poznal podle chuti.

Prostě vylučovací metodou a po paměti jsem si promítal obsah lednice.

Teď něco tvrdého. Totálně bez chuti. Na jablko tvrdé. Ředkvičku už jsem měl. Ani sladké, ani kyselé. Nic, čeho bych se mohl chytit. Poprvé nevím.

Mrkev. Na tu mrchu jsem zapomněl. Já nepoznal mrkev.

No, ztráta chuti je jasná. Pro kuchaře celkem zásadní handicap.

Jdu spát. Manželka vaří oběd.

,,Jaké to bylo?'' Ptá se žena?

,,Teplé a slané.'' Jediné co cítím povídám já. Hlavně že je co jíst.

Zvláštní je, že přesto že nemám čich a chuť, tak mám hlad. Mozek dá vždycky nějak signál žaludku a ten se ozve. Doufal jsem, že mít hlad nebudu, ale omyl.

Výsledky testů nikde.

Manželka s dětmi hrají stolní hry v obýváku. Já jsem skoro celý den v ložnici. Spím.

A přes to všechno špatné, co náme Covid přináší nemoc i něco pozitivního.

Přátele.

Až dojemné kolik lidí mně a samozřejmě i manželce psalo, jestli něco nepotřebujeme, jestli nechceme nakoupit, něco dovézt atd.... Bylo to moc milé. Moc za to děkujeme.

Den třetí:

2:24 ráno. První pozitivní zprávy.

SMS hlásí, jste pozitivní. Všichni.

Manželka si výjimečně nechala zapnuté vyzvánění, takže nás zvuk příchozích SMS vzbudil.

Alespoň že to máme černé na bílém.

Ráno jsme obeslali zaměstnavatele s touto novou skutečností a pár nejbližších přátel.

To už manželka věděla, že některým jejím kolegyním z práce není dobře.

Super, takže jsme nakazili i další lidi.

Polkl jsem denní dávku rybího tuku a Vitaminu C a jdu vařit oběd.

Kolem jedenácté volají manželce z hygieny. To čumím. Všichni říkají, že je kolikrát ani nekontaktují a nás hned. Začíná trasování. S kým jste byli v kontaktu, jméno, telefon.

Manželka nahlásila kontakty. Pak jsem přišel na řadu já.

Obvolat nahlášené, aby počítali s tím, že je bude kontaktovat hygiena a že půjdou do karantény.

Syn mi musí ochutnat vývar, protože krom toho že je horký necítím nic.

Od rána mám teplotu. Střídavě 36,9 - 38,4. Žádná sláva. Pořád se potím, všechno mě bolí.

Ještě že se necítím.

Manželka je na tom líp. Teplotu nemá.

Celý den ležím. Hodně spím.

E-rouška hlásí že jsem se setkal s nakaženým. Děkuji za informaci.

Den čtvrtý:

Pořád teplota. Už je to otravné. Těšil jsem se, že budu alespoň psát, ale za ty tři dny co jsem doma jsem nenapsal ani řádku. Při té blbé teplotě to prostě nejde.

Manželce je líp. Stále bez teplot. Jak já ji závidím.

Jejím kolegyním z práce je hůř a hůř. Jejich šéf nemá kým pokrýt směny. Bohužel musí zavřít obchod. To je mi líto, ale jinak to nejde.

Nikdo z kolegyň na testech nebyl. Půjdou až v pondělí. Sice se snaží dovolat na hygienu, ale marně. Linky jsou přetížené.

Nezbývá než vyčkat do pondělí.

Já pro změnu teplota. Takže polehávám. Občas spím. Jediný, kdo u nás doma maká na 200% je teploměr. Jinak jsme všichni chcíplí.

Teda mimo dětí. Byť s největší pravděpodobností jsou oni ti, kteří to domů dotáhli, tak oni jsou v pohodě.

K večeru mám pocit, že mám chuť. Jasný, mandarinka chutná jako mandarinka a energetický nápoj nechutná jen hnusně sladce, ale cítím jeho autentickou chuť. Sláva.

Dokonce se vrací čich. Byť málo, ale některé vůně začínám vnímat. Sice musím nos zabořit pomalu až do lahve s octem abych něco cítil, ale cítím. A když si přímo do nosu stříknu šťávu ze slupky mandarinky, tak ji cítí taky.

Jaká to radost.

Přesto, že jsem přes den několikrát spal, těším se do postele. Usínám v zápětí.

Den pátý:

Konečně bez teploty. No sláva.

Ráno jsem měl konečně po čtyřech dnech sílu sednout k počítači. Dodělal jsem přes vzdálenou plochu resty do práce. Odpověděl jsem na několik emailů a konečně začal psát.

Dnes prvně měl oběd chuť. Cítím trochu víc. Ještě to není 100%, ale cítím.

Starší syn měl mít dnes původně praxi, takže jsme ho nechali v rámci praxe připravit francouzské brambory. No co, jen ať se učí.

Mladšímu spadl talíř ze stolu i s porcí kuřete. Klika, že on žádnou praxi nemá.

Na konec celý den proběhl více méně v klidu Teplota se dostavila teprve až na večer, ikdyž si myslím, že na tu teplotu neměl ani tak vliv náš Covid, ale dstanční výuka.

Manželka dělala práce do pěstitelských prací na téma půda. Já zpracovával do Powerpointu Egypt a učesávali jsme referát do hudební výchovy na téma Tomáš Klus. To vše nám upřímně zabralo celé odpoledne. Dobré ale je, že se cítíme lépe. Teplota skoro žádná. Vůně i chutě se pomalu vrací. Dokonce i únava už není taková. Tentokrát jsem přes den vůbec nespal. A to je co říct.

Den šestý:

Ráno mě budou po deváté hodině z rádia. Je mezinárodní den kuchařů, tak se mnou chtějí udělat krátký vstup na toto téma. Musím tedy ráno vstát dřív, což u mě není problém, trochu se rozmluvit a připravit si nějaké smyslplné věty.

Budím se v 9:06. V telefonu SMS, že mi v 9:10 budou volat z rozhlasu. No pěkný, takže příprava žádná, rozmluvení jen tak narychlo.

Na konec se to ale nějak zvládlo. Volali mi rodiče, že to prý bylo dobrý, tak snad nekecají.

Jinak dnes bez teplot - zatím. Trochu kašel, trochu rýma, ale nic zásadního. Tak doufám, že to bude jen a jen lepší. Manželka stihla s mladším synem udělat několik úkolů. Ještě že ji mám.

Teď se šli oba vzdělávat online, takže máme chvíli klidu.....

Co říct závěrem? Nevím, kolikátým dnem můj Koronáčův deník skončí, než budu moct napsat, jdu do práce.

Doufám, že podle plánu desátým dnem.

Ale člověk si doma uvědomí spoustu věcí.

Jednak jak dobré je mít kolem sebe lidi se kterými je vám dobře. A že si nelezeme na nervy.

A když tak poslouchám ty zprávy ze světa, vzpomínám si na situaci, jak tehdejší ministr zdravotnictví Vojtěch chtěl ve školách nařídit roušky. Taky si vzpomínám na tu nevoli z řad občanů, jak nesouhlasili, aby jejich děti nosily ve školách roušky. A taky si vybavuji, jak Babiš udělal z Vojtěcha blbce a roušky ve školách zrušil. Přeci jen bylo před volbami. Co kdyby Andrejovi klesly preference?

Potom to rádoby odvolání Vojtěcha a povolání Prymuly. Zase před volbami. Jenže tento tah nevyšel. Prymula už zdaleka neměl takovou popularitu jako v březnu a v dubnu. Takže to naštěstí Andrejovi u voleb nevyšlo.

A zase díky volbám se důležitá opatření udály až po nich.

Škoda, nebýt populistických rozhodnutí Babiše, aby nepřišel o voliče, nemuselo to vše dojít tak daleko.

Naštěstí Covid 19 snižuje popularitu ANO a Babiše jako takového.

Takže jak se říká na všem špatném je něco dobrého. A třeba nevymýtíme Covid úplně, ale možná se zbavíme Babiše. A to by bylo to největší vítězství.

Autor: Radek Pálka | úterý 20.10.2020 11:00 | karma článku: 18.14 | přečteno: 526x

Další články blogera

Radek Pálka

Svět se zbláznil

Covid nám přinesl mnohé, ale zatím nevidím nic pozitivního. Chvíli jsem doufal, že vše okolo pandemie zlomí vaz vládě Andreje Babiše, ale jak to tak vypadá, ani to se nestane.

29.7.2021 v 14:29 | Karma článku: 45.96 | Přečteno: 13142 | Diskuse

Radek Pálka

Co bude dál s gastronomií?

Tak jsme se těšili, až to přijde. Nejprve minulé léto, ale pokazila nám to druhá vlna. Pak dlouhé čekání a teď to konečně přichází.

25.5.2021 v 9:56 | Karma článku: 14.84 | Přečteno: 526 | Diskuse

Radek Pálka

Blbec blbcem zůstane.....

Stačí jeden blbec ve vašem okolí a všechno se obrátí vzhůru nohama. Blbec má totiž pouze jeden jediný cíl. Zničit naše štěstí a otrávit nám život.

5.2.2021 v 13:36 | Karma článku: 28.85 | Přečteno: 1501 | Diskuse

Radek Pálka

Kovidové děti

To, že situace na celém světě není jednoduchá, to je jasné. Že děti nechodí do školy a učí se distančně z domovů je taky jasné. Že rodiče již skoro rok suplují učitele a učí se svými ratolestmi je taky jasné.

26.1.2021 v 8:45 | Karma článku: 41.11 | Přečteno: 5700 | Diskuse

Další články z rubriky Praha a střední Čechy

Tomáš Flaška

Pražští radní chtějí být úspěšní, ale nevědí jak na to

Skoro všude se nakreslily cyklopruhy a tím se zúžily pruhy pro auta. Na mnoha silnicích by ale po takovém pruhu jel jen cyklista-sebevrah. Takže tam cyklisti nejsou a auta se tam nevejdou.

4.8.2021 v 18:40 | Karma článku: 26.64 | Přečteno: 567 | Diskuse

Hedvika Novotná

Developery nebrat! Aneb bezmezná arogance miliardového impéria

Jste mladý zamilovaný pár plný nadšení a toužíte po vlastním startovacím bytě. V roce 2018 tedy podepíšete s developerem smlouvu na velkou garsonku v Praze. Cena 5,5 milionu je sice obrovská, ale chcete bydlet, jdete do toho.

30.7.2021 v 8:49 | Karma článku: 30.16 | Přečteno: 1735 | Diskuse

Radek Pálka

Svět se zbláznil

Covid nám přinesl mnohé, ale zatím nevidím nic pozitivního. Chvíli jsem doufal, že vše okolo pandemie zlomí vaz vládě Andreje Babiše, ale jak to tak vypadá, ani to se nestane.

29.7.2021 v 14:29 | Karma článku: 45.96 | Přečteno: 13142 | Diskuse

Lenka Kohoutová

Tak trochu jiné umění, tak trochu jiní umělci

Klienti Domova Sulická skvěle malují, tvoří z vosku i hlíny. Obrazy, které malují takřka na cokoliv se vystavují, prodávají. Výdělek slouží k nákupu materiálu, a tak to jde stále dokola.

23.7.2021 v 7:44 | Karma článku: 5.92 | Přečteno: 107 | Diskuse

Václav Vít

Zpověď, uvolněná dálnice na cestě k hříchu

Inspirací k napsání této "studie" bylo přiznání Hany Lipovské, že před zasedáním Rady ČT chodí ke svaté zpovědi.

17.7.2021 v 13:49 | Karma článku: 12.06 | Přečteno: 372 | Diskuse
Počet článků 77 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2867

Jmenuji se Radek Pálka a vítám vás na svém blogu o vaření, kuchyni, gastronomii a tak obecně.

Jak to začalo.....

Někde v mých 6-7 letech si rodiče vzali do hlavy, že strašně chci být kuchařem :-). 

Moje mamka byla vyučenou cukrářkou. Avšak po vyučení cukrařinu dělala jen velmi krátce a když přišla v roce 1971 do jiného stavu s bratrem, přestala cukrařinu dělat profesionálně a již se k tomu nikdy naplno nevrátila. 

Nicméně v osmdesátých letech si mamka tajně doma přivydělávala pečením dortů na zakázku. A já, jako dnešní dítě z reklamy jsem se kolem ní motal a asi tím si všichni vzali do hlavy, že kuchařina mě strašně baví a že nic jiného vlastně ani dělat nechci :-). 

Zvláštní je, že pokud je člověku něco dlouhodobě podsouváno, tak tomu začne věřit.  Na konec jsem byl i já tím, který začal říkat, že si od dětství přeje být kuchařem. Možná tomu i tak bylo. Já vlastně ani nevím.

Každopádně se tak i přes některé komplikace stalo a jsem tomu rád.  A z nutnosti je životní láska.

Upřímně láska na první pohled to úplně nebyla.

Díky sametové revoluci v roce 1989 jsem sice nastoupil do chrudimské hotelové školy, ale na příbuzný obor řezník. 

No, nebudu rozebírat má studia. Ale řezníkem jsem se po pár peripetiích vyučil a rok na to jsem udělal rozdílové zkoušky a vyučil se i kuchařem. 

Mým štěstím bylo, že jsem hned po vyučení nastoupil do Restaurantu Grill Duran v Hradci, Králové, kde jsem nejprve řezničil a postupně se přibližoval do kuchyně, až jsem bourání masa úplně pověsil na hřebík. 

Mým druhým největším životním štětím /první je moje manželka/ bylo, že jsem měl to štěstí a dostal jsem se do kuchyně v Duranu, kde vládl tehdy asi třicetiletý šéfkuchař Jiří Syrový.

A díky němu a díky jeho přístupu ze z nutnosti stala LÁSKA NA CELÝ ŽIVOT.

www.sefkucharuvdenik.cz

Najdete na iDNES.cz