Výchova chlapců v Čechách, aneb když jablko nepadne daleko od stromu

Všichni, kdo jsme rodiči, vzpomínáme na nepříjemné zážitky z dětství, kdy na nás naše vlastní matky vytáhly nasliněný kapesník a nejlépe před spolužáky nám z tváří pořádnou silou začaly dřít špínu. 

Nebo v pubertě nám ideálně opět na veřejnosti chtěly naše matky vymáčknout vyzrálého beďárka, kterého jsem si dlouhé dny pěstoval, aby všichni věděli

,,že už je to tady,, a dívky aby pochopily, že dospívám v muže.

Vem si svetr!!! Kde máš bundu? Zavaž si boty!!! Vyčisti si zuby!!! Zastrč si podolek!!! No k holiči půjdeš a nebudeme o tom diskutovat!!!

To vše byly nenáviděné věty a já již jako malý jsem si slíbil, že já jako otec budu jiný.

Bohužel, ikdyž na to člověk myslí, skutečnost je jiná.

Výchova je rychlý sled událostí a stále se objevují nové věci k řešení, které nás vedou víc k akci než k úvahám jak to říct a co udělat.

Ale je to silnější než já. Prostě ten uvnitř najednou vyhrkne: Máš bundu? Koukej si vzít svetr!!! No k holiči půjdeš ......

Stejně jako my zrcadlíme své rodiče, naše děti nastavují zrcadla nám.

A z toho bych se zbláznil :-)

Starší syn Daniel je ve věku, kdy vychází devátou třídu. Díky bohu má již dlouho jasno o tom, co bude dělat. Chce být kuchařem. Nedovedu si představit chodit s ním po různých středních školách a vymýšlet kam ho dát. My máme jasno. Jen jsme vybírali, do jaké školy ho dáme a jestli na tříletý, nebo čtyřletý obor.

A v tomto věku, kdy už je takřka hotovým člověkem, rodič rekapituluje, hodnotí a přemýšlí, jestli vše, co jsme v jeho výchově udělali bylo správné nebo ne.

Určitě ne!!! Jako každý rodiče jsme udělali spousty chyb. Byť poučeni chybami našich rodičů jsme si mnohdy dávali pozor, ne vždy to vyšlo. Únava, stres, nebo naopak velmi dobrá nálada mnohdy mohla za nesprávné rozhodnutí, nebo vyhodnocení situace.

Ale takových chyb se asi dopouštíme všichni. Důležité je, jestli máme pocit, že jsme oba syny vychovali dobře. A to můžu s čistým svědomím říct, že ano, nebo se o to stále ještě snažíme.

Když nám doma roste malý kluk, snažíme se ho vést tak, aby byl v dospělosti mužem, který se v životě neztratí. Přejeme si, aby z malého muže vyrostl Velký Muž.

A přesto, že se snažíte, aby syn nebyl stejný jako vy, nebo minimálně neměl vaše špatné vlastnosti, najednou zjistíte, že je má. Že dělá stejné věci, které jsme v jeho věku dělali my a již chápete, proč se na vás tenkrát rodiče zlobili.

Ano, naše děti vyrůstají v jiné době. My v jejich věku běhali venku a hráli si na indiány.

Jediným rozptýlením byl pondělní rybářský kroužek a středeční Pionýr.

Dnešní mladí kluci se v tramvaji baví o pánských parfémech a značkovém oblečení. Řeší počítačové hry, co viděli na YouTube a kdo pokročil do jakého levelu.

Na pultech knihkupectví leží spousta knih na téma výchovy, internet je plný rad jak být správným rodičem, pro muže jsou pořádány semináře, jak být mužem, pro ženy zase jak být ženou. Vypadá to, jako bychom byli ztraceni v těch nejpřirozenějších rolích, které nám jsou dány, a prožívali krizi mužské i ženské identity.

Přemýšlím, jaký má být z mého pohledu vlastně muž a k čemu vést malého kluka, aby se jím stal.

Co je to za vlastnosti, které dělají muže Velkým Mužem?

Napadá mne odvaha, čestnost, soulad slov a činů, akceschopnost, chce se mi napsat moudrost, ale ta se prohlubuje až zkušenostmi a věkem. Možná vás napadne něco jiného, mě napadlo tohle.

K tomu, aby se z malých chlapců stali Velcí Muži, potřebují hlavně mužské vzory. Děti se učí napodobováním a přebírají od svých rodičů vzorce chování. A tak ideální je, když klukům jako vzor slouží táta a samozřejmě máma.

Když mohou sledovat, jak se dospělý chová, jak řeší různé situace, jak se chová k jiným lidem, jak vytváří svůj život a jak obstarává vše, co do jeho života patří.

A já strašně doufám a věřím, že z našich synů budou dobří lidé. Protože pokud vzory táhnou, tak jací by měli být? Žijí v rodině kde je láska. Všichni se máme rádi. S manželkou si to neustále říkáme a dáváme najevo. I dětem říkáme a denně dokazujeme, jak je máme rádi.

Cestujeme, trávíme spolu všechen volný čas. S manželkou oba pracujeme. Svoji práci máme rádi. Chováme se slušně. Tak snad to vyjde.

Na druhou stranu a teď si budu trochu protiřečit nic svým synům nedaruju zadarmo. Doma musí plnit určité povinnosti, ikdyž je jasné že je čas od času nedělají. Chceme po nich, aby ze školy nosili dobré známky a hlavně aby byli pravdomluvní a čestní.

Vím, že jsem na ně někdy tvrdý až moc, ale doufám, že je to k dobru.

Čeho nejhoršího se můžeme ve výchově kluků dopustit? Podle mě je to žehlení jejich průšvihů, zametání cestiček, přílišné obstarávání a opečovávání.

Mám ambice, aby Daniel byl dobrým kuchařem. Mám ambice, aby byl šéfkuchařem. Mám ambice, abych ho vše z jeho nového řemesla naučil.

Nemám však ambice někam chodit, orodovat, nebo mu vyšlapávat cestičku. Pomůžu, vysvětlím, naučím, ale průsery si musí vyžrat sám.

Pokud dětem pozvolna nepředáváme zodpovědnost za sebe sama, mají pak problém ji samy objevit, ať už z pohodlnosti nebo proto, že to neumí.

A od toho jsme my, rodiče, abychom jim ukazovali, kolik možností se jim nabízí, a že jsme ochotní stát se jejich průvodci na cestách do neznáma nebo je na takové cesty beze strachu vyslat. Průvodci, kteří zasáhnou nebo pomohou, když je to potřeba, z pozice staršího a zkušenějšího poradí a otevřeně sdělí svůj názor s respektem k názorům mláděte, které zkušenosti ještě nemá. Ale průvodci, kteří také dokážou dávat hranice.

Jak tedy můžeme malým klukům pomoci, aby byli v dospělosti Velkými Muži?

Učíme je ctít rodinu a zároveň vlastní hodnotu. Vychováváme je k samostatnosti, nezametáme jim cestičku, naopak, učíme se je vytvářet si vlastní cestu, samozřejmě s omyly a chybami které k tomu patří.

A nabízíme jim vzory, které je mohou inspirovat.

Snad se nám to daří, protože dopředu stejně nevíme, co nám o naší výchově děti řeknou, až budou dospělé.