Obsluhoval jsem japonského císaře

10. 10. 2018 16:55:25
Nikdy předtím jsem neměl potřebu chlubit se tím, pro koho jsem kdy vařil,byť výčet osobností je velký. Ale když už jsem se do toho dal, tak namátkou: Princ Charles, Madeleine Albrightová, Václav Havel, Václav Klaus, Japonský císař

Nikdy předtím jsem neměl potřebu chlubit se tím, pro koho jsem kdy vařil, byť výčet osobností je velký.

Ale když už jsem se do toho dal, tak namátkou: Karel Gott, princ Charles, Madeleine Albrightová, Václav Havel, Václav Klaus, Japonský císař Akihito, Dalajláma, Bill Clinton, Pierre Richard, Jean Claude Van Damme, a jiní....

V době, kdy jsem začal spolupracovat na vládních akcích a akcích pořádajících v té době prezidentem Havlem, mi bylo 26 let.

Byť jsem byl mladé ucho, tak už jsem v té době měl za sebou pracovní zkušenosti v Německu, Itálii, Africe a USA. Možná i to byl důvod, proč jsem se k takové prestižní práci dostal. Zároveň jsem pracoval v Praze jako šéfkuchař pětihvězdičkového hotelu v centru.

Často jsem snil o tom, abych se tam dostal, abych jak se říká, byl u toho...

A najednou to přišlo. Byl jsem pozván na první opravdový galavečer. Na večer, kterého se zúčastnili tehdejší nejvyšší představitelé státu. Lidi, které jsem do té doby znal jen z televize. Lidi, ke kterým jsem měl až patologický respekt. Tato zkušenost pro mě byla další metou, splněným přáním a velkým krokem k úspěchu.

Když jsem si představil, že se třeba setkám s Havlem. S tím ,,Havlem,,, který byl nejen pro mě porevoluční osobností číslo 1., že se podívám v pražském hradě i do prostor kam jiní nesmí, že zkrátka budu u toho.

Nevím, jestli tomu všichni rozumíte. Prožíval jsem tu správnou pýchu a stavovskou čest.

Stejně tomu bylo, když jsem se stal členem Národního týmu kuchařů a cukrářů ČR.

Byl prostě pyšný.

Pyšný na to, že jsem kuchař a pyšný na to, že jsem Čech. Neměl jsem tenkrát potřebu o tom psát, nebo to vytrubovat do světa. Já byl pyšný sám na sebe. Pyšný na to, že dobře reprezentuji své rodiče a že oni můžou být pyšní na mě.

Tyto mé zkušenosti měly ještě další přidanou hodnotu, a to že když už se člověk potkal s těmi lidmi, kteří doposavad byli tak vzdáleni a ti, ke kterým člověk shlížel s tím největším respektem, tak ti se následně ukázali jako ti nejnormálnější.

Mnohokrát se stalo, že prezident Havel utekl ze své kanceláře a přišel si prostě pokecat.

Několikrát si přišel jen tak něco ochutnat, nebo v době, kdy už byl nemocný a měl přísný zákaz kouřit si na tajňačku přišel pro cigáro a u okna jako uličník, aby ho nikdo neviděl rychle šlukoval.

Tady jsem si teprve uvědomil, že i ,,Ti,, k nimž vzhlížíme, jsou taky jenom lidé. Že mají stejné problémy jako my. Že je trápí stejné neduhy. Že mají stejné starosti a že umí mluvit jako my. Jen v té televizi hrají pro diváky jinou roli, než kterou ve skutečnosti žijí.

Potvrdilo se mi zároveň, že čím větší respekt jsem kdy ke komu měl a čím většími osobnostmi byli, tím více normální lidé se z nich na konec vyklubali.

Člověk při těchto akcích zažil spousty úsměvných historek. Mnohé z nich jsou nepublikovatelné a mnohé pro člověka poměrů neznalých i nesrozumitelné, ale rád bych ty ,,Veselé historky z natáčení,, taky někdy sepsal.

Snad až budu v důchodu, pokud si na ně ovšem ještě vzpomenu :-)

Důležité však je, aby si člověk šel za svými cíly a je jedno, jestli je to kuchař, číšník, soustružník, nebo lékař. Já jsem přesvědčen, že pokud si člověk něco vysní a nastaví si ty správné mety, že toho lze dosáhnout. Nesmí se spěchat. Vše má svůj čas. Důležitá je pokora a někdy něco udělat jen tak a nečekat na odměnu.

Já si například vůbec nevzpomínám, jestli jsem za všechny ty akce na hradě, vládě, v Lánech a bůh ví kde ještě, vůbec dostal zaplaceno. Myslím, že ano, ale upřímně to nebylo jen o penězích. Nepamatuji se kolik jsem za jednotlivé dny dostával. A možná, že i kdybych nic nedostal, nevadilo by mi to. Chtěl jsem být prostě při tom.

To vše spojeno i s mojí dychtivostí po poznání a nových věcech. Zároveň to bylo i spojeno s lidmi, které v té době vládli a kterých jsem si vážil. Dnes si nejsem jist, jestli by se mi na hrad chtělo.

Víte, když u nás v hotelu bydlel Dalajlama, tehdy na pozvání pana Václava Havla, tak jsem po celou dobu denně vstával ve 2 hodiny ráno, abych byl ve 3 v hotelu a mohl osobně Dalajlamovi připravit snídani. On totiž vstává velmi brzy a tím pádem i brzy snídá.

Poprvé jsem se setkal s tím, že osobnost, kterou bezesporu Dalajlama byl a je, měl osobního ochutnávače. Nevím, jestli bych zrovna tuto funkci chtěl vykonávat. Později jsem to zažil ještě u Billa Clintona.

Tenkrát si mnozí ťukali na na čelo, proč vstáváš tak brzy? Proto.

Kolik z nás kuchařů na světě může říct, že vařili pro Dalajlamu a že jim Dalajlama na rozloučenou podal ruku.

Nikdy jsem nepřišel za ředitelkou hotelu a nežádal ji o proplacení přesčasů. Nikdo. Úspěch hotelu byl i mým úspěchem a to je přece ta odměna. Vždyť to jsou přece ty chvíle, pro které stojí za to dělat svoji práci zodpovědně a pořádně. To je ta přidaná hodnota, která ke každé správné práci patří. Nejen to, že za ni dostanete zaplaceno, ale pro ten pocit, že jsou za námi spokojení strávníci.

A v konečném důsledku je jedno, jestli je to Dalajlama, Clinton, nebo Franta Vomáčka.

I když od Dalajlámy to potěší víc :-)

Autor: Radek Pálka | středa 10.10.2018 16:55 | karma článku: 29.94 | přečteno: 1442x

Další články blogera

Radek Pálka

Patří obžerství k Vánocům? Aneb České vánoční tradice

Já pocházím z Jaroměře ve Východních Čechách. Vánoce se tam slaví asi stejně jako ve všech koutech republiky. Jen tradice stravovací se místy lišily.

18.12.2018 v 6:00 | Karma článku: 17.62 | Přečteno: 454 | Diskuse

Radek Pálka

Cesta na Zanzibar - Hakuna matata - díl čtvrtý

HAKUNA MATATA, tak tahle dvě slova vás na Zanzibaru budou provázet po celý čas. Hakuna Matata - jinými slovy, v pohodě, žádný stres, klííííd.

13.12.2018 v 6:00 | Karma článku: 15.28 | Přečteno: 341 | Diskuse

Radek Pálka

Cesta na Zanzibar - Ramadan - díl třetí

Jestli si pamatujete všechny ty kýčovité filmy, ve kterých je modré nebe, bílý písek, průzračné moře, usměvaví černoušci, ztepilé palmy, na kterých se houpou opice, pláže plné krabů, v moři plavou delfíni a slunce pálí a pálí,

5.12.2018 v 6:00 | Karma článku: 19.35 | Přečteno: 486 | Diskuse

Radek Pálka

Cesta na Zanzibar - díl druhý

V Praze, to zdaleka ještě nebylo letiště Václava Havla, když jsem nastoupil do luxusního letadla, které mne během krátké doby přepravilo do Amsterdamu.

27.11.2018 v 6:00 | Karma článku: 19.62 | Přečteno: 418 | Diskuse

Další články z rubriky Praha a střední Čechy

Vlastimil Sainer

Analytický pohled na fungování magistrátu

Ano, pracoval jsem tu. A ano, už bych tu nikdy nepracoval. Ale ponechme stranou emoce a jak to u mých článků bude vždy, zaměřme se na analytickou stránku věci.

18.12.2018 v 1:56 | Karma článku: 7.75 | Přečteno: 194 | Diskuse

Simona Procklová

Česká pošta nám prý balíky doručí zaručeně do Vánoc

Když jsem včera viděla příspěvek na sociálních sítích o tom, že Česká pošta garantuje doručení všech zásilek podaných do 18. 12. do Vánoc, tak se mi chtělo říct jenom SLIBY – CHYBY.

14.12.2018 v 9:35 | Karma článku: 15.46 | Přečteno: 604 | Diskuse

Karel Jaroslav Procházka

Ty podjezdy, křížení s tramvajemi, a podobné dopravní pochoutky

Tak se zamýšlím nad tím, proč v dnešní době, kdy už používáme snad pomalu i chytrý toaletní papír, nedokáže společnost rozlousknout tenhle oříšek. Nebo, že by snad nechtěla?

11.12.2018 v 16:30 | Karma článku: 8.20 | Přečteno: 297 | Diskuse

Petr Koláček

Celý život žil jako prase ale po smrti píšou že jde do nebe. Hmm …

Hrozně mně jako Křesťana irituje když někde píšou že někdo šel do hereckého nebe, rockového nebe, metalového nebe a podobně.

11.12.2018 v 7:06 | Karma článku: 17.06 | Přečteno: 1387 | Diskuse

Tomáš Flaška

Už nám začalo na pražském magistrátu rozdělování trafik?

Nová rada našeho hlavního města pár týdnů po svém zvolení odvolala všechny členy dozorčích rad Technické správy komunikací a Výstaviště Praha.

27.11.2018 v 12:47 | Karma článku: 42.15 | Přečteno: 4124 | Diskuse
Počet článků 13 Celková karma 19.31 Průměrná čtenost 724

Jmenuji se Radek Pálka a vítám vás na svém blogu o vaření, kuchyni, gastronomii a tak obecně.

Jak to začalo.....

Někde v mých 6-7 letech si rodiče vzali do hlavy, že strašně chci být kuchařem :-). 

Moje mamka byla vyučenou cukrářkou. Avšak po vyučení cukrařinu dělala jen velmi krátce a když přišla v roce 1971 do jiného stavu s bratrem, přestala cukrařinu dělat profesionálně a již se k tomu nikdy naplno nevrátila. 

Nicméně v osmdesátých letech si mamka tajně doma přivydělávala pečením dortů na zakázku. A já, jako dnešní dítě z reklamy jsem se kolem ní motal a asi tím si všichni vzali do hlavy, že kuchařina mě strašně baví a že nic jiného vlastně ani dělat nechci :-). 

Zvláštní je, že pokud je člověku něco dlouhodobě podsouváno, tak tomu začne věřit.  Na konec jsem byl i já tím, který začal říkat, že si od dětství přeje být kuchařem. Možná tomu i tak bylo. Já vlastně ani nevím.

Každopádně se tak i přes některé komplikace stalo a jsem tomu rád.  A z nutnosti je životní láska.

Upřímně láska na první pohled to úplně nebyla.

Díky sametové revoluci v roce 1989 jsem sice nastoupil do chrudimské hotelové školy, ale na příbuzný obor řezník. 

No, nebudu rozebírat má studia. Ale řezníkem jsem se po pár peripetiích vyučil a rok na to jsem udělal rozdílové zkoušky a vyučil se i kuchařem. 

Mým štěstím bylo, že jsem hned po vyučení nastoupil do Restaurantu Grill Duran v Hradci, Králové, kde jsem nejprve řezničil a postupně se přibližoval do kuchyně, až jsem bourání masa úplně pověsil na hřebík. 

Mým druhým největším životním štětím /první je moje manželka/ bylo, že jsem měl to štěstí a dostal jsem se do kuchyně v Duranu, kde vládl tehdy asi třicetiletý šéfkuchař Jiří Syrový.

A díky němu a díky jeho přístupu ze z nutnosti stala LÁSKA NA CELÝ ŽIVOT.

www.sefkucharuvdenik.cz

Najdete na iDNES.cz