Lidi jsou zlí, aneb jak na intrikáře

Už jsem psal o ledasčem. Popsal jsem své osudy v zahraničí, psal jsem o alkoholicích v gastronomii. Psal jsem o zlodějích, o mistrovství světa v hokeji, o tom, jestli je důležité mít dobrého šéfa atd…

Když jsem psal své cestopisy, frekvence článků byla častější.

Témata byla. Bylo o čem psát a na co vzpomínat.

Na další články musím najít odvahu, ale hlavně nápad. Někdy to chce impuls, jindy nápad, jindy obojí. Na můj poslední článek o tom, jestli jsou nebo nejsou kuchaři alkoholici mě přivedla osobní zkušenost.

Stejně tak je to dnes.

Nedávno jsem byl v jednom konkurenčním hotelu na snídani. S kolegy se čas od času navštěvujeme. Koukneme co dělají oni. Oni kouknou co děláme my.

Vyměníme si zkušenosti a jdeme dál. Vždy je to v přátelském duchu bez pomluv a intrik.

Další výhoda je ta, že v konkurentních podnicích zpravidla potkáte mezi personálem i někoho koho jste dlouho neviděli a jste rádi za setkání po letech. Když člověk dělá v gastronomii přes 20 let, to by v tom byl čert, aby jste někde někoho nepotkali.

Bohužel se najdou i případy, že potkáte někoho, koho jste neviděl roky (a stále je to málo).

A přesně to se mi stalo teď naposledy.

Zhrzená existence. Člověk, který v hotelu kde pracuju neuspěl.

Člověk, který měl tendence se cpát do odborů, jen aby mohl ,, tahat za nitky ,,.

Člověk se kterým musíte spolupracovat jako s kolegou, přesto, že víte že v soukromém životě byste si o něho ani kolo neopřel.

Tak takového člověka potkáte po letech a přes veškeré sebezapření se držíte a říkáte dobrý den ….., jak se máte? a podáte ji ruku.

No vy to tam vedete - zní její odpověď na místo pozdravu.

Jak to myslíte? Všichni vám kočí. Nikdo tam nevydrží. To jsem na vás zvědavá, co budete dělat?

Dál jsem konverzaci nerozebíral. Otočil jsem se a odešel.

Nic, co bych dělal. Za všechny co končí mám náhradu. A myslím, že si můžu gratulovat. Zatím se mi i přes veškerou krizi daří volná místa obsazovat.

Nechci se tady hájit tím co jsme v hotelu po odchodu všech těchto kverulantů dokázali.

A že toho není málo. Spíše mě to přivedlo k zamyšlení, co s těmi itrikáři?

Co s těmito lidmi? S těmi, co neustále pomlouvají, hledají slovíčko, kterého se chytnou, aby mohli někoho pošpinit. Copak oni sami nevidí jak žijí? Co dělají? Jak se chovají? Copak jim nedochází proč museli odejít z předchozího zaměstnání? Oni ztratili paměť a nepamatují se co dělali?

Už vím, to jsou ti, o nichž se zpívá ,,To jsou ti, co rádi píší na cizí zeď,,.

A přitom by se práce v gastronomii dala přirovnat k jakékoliv týmové hře.

A je jedno, jestli jsou to kolegové na pracovišti, nebo jen kolegové z oboru.

Ve sportu se to bere jako samozřejmá věc, v gastru to lidi nějak nechápou.

Přitom co. Co jsme si, to jsme si. Jedeme dál. Co je mi po tom, že teď kopeš za jiný tým. Cíl je společný. Dělat svoji práci dobře a brát za to adekvátní mzdu, abych se i já měl dobře. Bez závisti, bez intrik, bez pomluv.

Nejprve jsem nad tím mávnul rukou. Hloupá husa. V hotelu neuspěla. V soukromém životě taky ne. Cuchta, co se vyspala na počkání s každým, kdo vypadal, že by ji mohl vytáhnout výš. Svobodná matka….. Uražená ješitnost.

Pak mě to naštvalo. Proč říkal jsem si? Copak já se starám co ona dělá? Nebo o ty, kteří již v hotelu z jakéhokoli důvodu nepracují? Ona a spousta jiných jsou mi ukradení.

Ale potom jsem to pochopil. Ona je vlastně nemocná.

Za to, že je ona intrikánka /a mnoho jiných/ může její stav. Rodinný, životní, psychický.

A proto jsem si to rozložil do několika bodů:

1, Loví seznace

Ono už ji v podstatě její vlastní život nestačí. Potřebuje se nějak zviditelnit. A proto, že její život pro ostatní není zajímavý, tak hledá senzace jinde. Dovedu si představit, jak okamžitě po mé návštěvě psala všem stejně zhrzeným bývalým kolegům.

,,Že nevíš kdo tu byl dnes na snídani. Ty vole Pálka. No ten vypadá ………. :-),,

Jsem si jist, že se tímto tématem baví ještě dnes.

2, Závist

Závist je velmi mocnáčarodějka, a to zejména v ženském kolektivu.

Jak je těžké vyrovnat se s vlastním neúspěchem. O to snazší je zpochybnit cesty úspěchů druhých. Její život je nudný. Bez nápadu. Bez úspěchu. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Ona se cítí lépe, když uloví ,,senzaci,, a pošle ji dál.

3, Nespokojenost

Všude se najdou lidé, kteří budou chytřejší, úspěšnější, atraktivnější než my.

Tak to bylo, je a bude. A i když tomu tak není, stejně o sobě pochybujeme.

To však neznamená, že my sami nejsme chytří, pracovití, šikovní a co já vím ještě.

A to se potom dalším zdrojem pomluv stává pocitnespokojenosti s vlastní osobou.

Kdyby se ale milostivá naučila o sobě hezky smýšlet, naučila se radovat z úspěchů druhých, třeba by se i ona sama stala časem úspěšnou. Mohla by mluvit o svých úspěších a nemusela by řešit úspěchy jiných.

Můžeme se bránit?

Nejlepší prevencí pomluv je nechávat své osobní starosti za dveřmi vlastního domova.

Já o sobě a svém soukromí moc nemluvím. Co je komu po tom.

Čím méně toho kolegové o našem osobním životě ví, tím menší jsou podněty k pomluvám. Jenže, problém je v tom, že ti praví intrikáři potom řeší, proč o sobě nic neříkáte a začínají konstruovat teorie co je špatně, že se s nimi o soukromí nebavíte.

Bohužel někteří kolegové vědomě rozšiřují nepravdivé informace, které mají poškodit konkrétní osobu. Nemá cenu však všechny kolegy dokola přesvědčovat, že informace, které se šíří, jsou pomluvy.

Berme to tak, že kdo pomlouvá, nemá odvahu k přímému střetu.

Důležité je pochopit, že tito lidé jsou nemocní a nešťastní.

To, že jsem se s milostivou dál nebavil a nepodporoval její teorie byla chyba.

Teď už vím jak jsem měl odpovědět. Měl jsem ji nastavit zrcadlo a říct:

,,Nic si z toho nedělejte že nejste ani hezká a ani chytrá. Co na tom, že jste kurva? Holt jste neměla štěstí na chlapy. Každý vás prokouknul dřív, než jste ho stihla oškubat úplně.

Každý může někdy uklouznout.

A že nemáte v soukromém a pracovním životě štěstí? To se určitě po padesátce zlepší. Musíte se na svět dívat pozitivně a nebojte, ono to štěstí přijde,,.

Škoda, že jsem na to přišel až teď…...