Jak jsem dobyl Ameriku. Část sedmá - Rozinky

Sedmé a poslední vyprávění z mé cesty po Americe jsem nazval rozinky. Ne snad, že by americké rozinky byly natolik vyjímečné, že by si zasloužily samostatnou kapitolu.  

Jedná se spíše o pomyslné vyzobávání rozinek z vánočky tak, jako tomu většinou o Vánocích děláme. Tedy žádný kusý příběh, ale jen takové ,,rozinky,, a to nejen z Ameriky :-)

Když mě pustili z basy, okamžitě jsem se zařadil do pracovního procesu. Byť jsem byl v Americe jen pár dní, stihl jsem si nadělat takových dluhů, že bych na ně v Čechách dělal rok.

Čas ubíhal a práce v supermarketech byla velmi stereotypní. Buď jsem po nocích jezdil se strojem mycím a nebo leštícím.

Každou noc, zas a znovu, desítky kilometrů. První dny, možná i týdny vás bolí nohy a potom si zvyknete, že vám to ani nepřijde.

Abych co nejvíc snížil výdaje a tím co nejrychleji splatil dluhy, snažil jsem se ušetřit na všem. Především tedy na jídle. Ono už ani na ničem jiném ušetřit nešlo. V průběhu času jsme se přestěhovali do bytu blízko Wallmartu a nebyla tedy potřeba auta. Jednou za 2 týdny jsem si kupoval telefonní kartu za 10 dolarů, kterou jsem si poctivě rozdělil na 2 volání rodičům do Jaroměře a to vždy po pěti dolarech.

Domů jsem telefonoval každou sobotu vždy po práci. Když jsme kolem osmé ráno chodili domů, šel jsem si zavolat.

Již jsem věděl jak, a tak jsem nepotřeboval asistenci kolemjdoucích. Doma v tu dobu bylo odpoledne, takže nebyl problém. Na telefonování se tedy moc ušetřit nedalo. Přeci jen spojení s rodinou, to byla nutnost.

Jediný hovor, kdy jsem protelefonoval celých 10 dolarů byl ten, když se naši z předchozího mnou zaslaného dopisu dozvěděli, že jsem byl v base a co se mi v té Americe stalo.

Tento hovor nepatřil k těm nejpříjemnějším. Jediná výhoda byla, že jsem volal v sobotu a dopis došel již v úterý. Takže měl táta dost času vychladnout :-).

Vůbec to byla zvláštní a krásná doba. Psal jsem dopisy domů, kamarádům a skoro všem, na koho jsem si vzpomněl a na koho jsem měl adresu.

Ani ne proto, že by mě psaní dopisů nějak extra bavilo ale v té době ještě emaily nebyly a psaní dopisů bylo jedinou a dostupnou komunikací se světem.

Internetové volání, Facebook, Instagram, WhatsAPp, to byla hudba budoucnosti.

A abych nějaký ten dopis dostal, musel jsem i dopisy psát.

Nedovedete si představit, jak jsem se na každý dopis těšil. Pošťačka chodila vždy ve všední dny kolem poledne a nikdy jsem nešel spát dřív, než jsem se listonošky dočkal.

Jaké zklamání bylo, když mi žádnou poštu nepřinesla.

Takže na poštovném se šetřit taky nedalo. Oblečení jsem měl. Kafe jsem nepil a ostatní pití jsem si nekupoval. Pil jsem prostě vodu. Takže jediné za co jsem ještě utrácel byly cigarety, protože ty české už došly. A na cigaretách prostě ušetřit nešlo. Tedy šlo, ale to by znamenalo nekouřit. Ale proto, že mám silně vyvinutou slabou vůli, tak to prostě nešlo :-).

Jediná nutnost kde ušetřit bylo jídlo.

V Americe se dalo koupit spousta levného jídla. Různé konzervy, ovoce a hlavně kuřata.

Pamatuji se, že jsem kupoval pytel zmrazených kuřecích stehen, kterých v tom pytli bylo 22-24 kusů a stálo to asi 2 dolary. No z toho jsem měl skoro celý měsíc co jíst. A navíc kuře se nepřejí.

V roce 1985 jsme byli s rodiči na dovolené ve Špindlerově Mlýně. Můj táta byl celý život kulturně činný. Hrál a režíroval v Jaroměři ochotnické divadlo. Zpíval na svatbách - později již jako zastupitel i oddával, na prvního máje z tribuny vítal alegorické vozy a naše pionýry a mluvil a mluví na pohřbech.

V tom roce a neptejte se mě jak se k tomu dostal byl na štaci právě ve Špindlu. Měli s dalšími třemi kolegy takové pásmo českých a světových hitů a s ním objížděli krkonošské hotely.

A asi i díky tomu, že tam byl táta pracovně, byli jsme tam všichni 14 dní s ním.

No a proč o tom mluvím, měli jsme tam polopenzi. Tedy snídani a večeři. Večeře byla vždy výběr z několika jídel a každý den bylo v nabídce zahrnuto kuře. A já s mamkou jsem poctivě denně jedl jídlo z kuřat. Takže aniž bych to byl tušil jak se mi to bude hodit, měl jsem patřičný trénink na svůj pobyt v Americe. Alespoň co se pojídání drůbeže týče.

A nebyla to špatná dovolená. Protože táta zpíval vždy až večer, mohli jsme přes den chodit na túry. Každý den jsme měli nějaký cíl a tam jsme došli.

Jediný, pro koho tato dovolená úplně nebyla, to bylo pro mamku a bráchu.

Brácha byl bohužel v té době o berlích po zlomenině stehenní kosti a mamka samozřejmě s ním zůstávala na hotelu.

To byste nevěřili jak si brácha tu nohu zlomil. Když byl v sedmé třídě na základní škole Na ostrově v jaroměři, tak stará komunistická učitelka  se rozhodla, že během pěstitelských prací s žáky sedmé třídy pokácí starou jabloň.

Sekery ani pily neměli a tak se rozhodla, že žáci strom vykopou.

No a když už ho měli skoro vykopaný a ten strom držel na posledním kořenu, tak se nějak vzepřel, přetočil a padl. Bohužel tak nešťastně, že právě na bráchu, kterému strom přerazil stehenní kost a díky kterému byl brácha 3 měsíce v nemocnici s provrtaným kolenem a závažím, aby kost srostla bez problémů.

A učitelka? Nic, té se nic nestalo. Než přijela policie, strom byl uklizený, stopy zamaskovány a v podstatě jako by se nic nestalo.

Ona to totiž byla manželka šéfa jaroměřské KSČ. Pryč od toho.

Takže trénink v pojídání kuřat jsem měl již z domova. A o salmonele jsem do té doby neslyšel, takže ani obavy jsem neměl.

A v práci, vždy o pauze jsem většinou jedl banány. Za celý život jsem snad nesnědl tolik banánů jako tenkrát v Americe. Banány v té době patřily k nejlevnějšímu ovoci, které americký supermarket nabízel. Každou noc jsem si za pár centů koupil trs banánů a na nich jsem přežil několik týdnů :-).

Později, když už jsem měl peněz o trochu víc, kupoval jsem si k večeři mexické burritos s hovězím. Prodávalo se v takových sáčcích zmrazené a stálo 20 centů. Takže 2 burrita k večeři a byl jsem syt.

Lepší to bylo později, kdy jsem si k úklidům přibral druhou práci. Konečně jsem se totiž uplatnil jako kuchař. No kuchař, chodil jsem na brigády do Deli v supermarketu, ve kterém jsem v noci uklízel. Tam jsem mazal sendviče, smažil křídla, pekl bagety a smažil hranolky.

Z hlediska gastronomie mě to nějak neposunulo, ale mělo to zásadní vliv na moji angličtinu a hlavně jsem mohl rychleji splatit své dluhy.

Úžasné bylo, že Wallmarty nabízely již tenkrát možnost vrátit zboží do šesti měsíců od zakoupení bez udání důvodu. Takže hezky po česku jsme si dokoupili vybavení bytu, fotoaparát, video, novou deku a polštář. Pečlivě jsem si schoval účty a než jsem jel domů, vše jsem vrátil a oni mi fakt vrátili peníze. A ani se neptali proč to vracím. To je ta výhoda Ameriky. Američany takové chování ani nenapadne.

Pamatuji se, jak někdo v práci u stolu vyprávěl, že volal do nějaké firmy v jiném státě a že sekretářka hledala asi 10 minut ředitele a po deseti minutách ji řekla, že pan ředitel v práci není. Ona prý díky tomu čekání provolala 20 dolarů.

Zavolala tedy na Telecom. Situaci jim vysvětlila a Telecom uznal, že hovor byl veden zbytečně a peníze vrátil. Jak absurdní. Hned jsem začal vymýšlet teorie. To znamená,, že kdybych zavolal rodičům, popovídal si s nimi, provolal třeba 20 dolarů a potom zavolal na Telecom, že jsem se nedovolal, tak oni by mi peníze vrátili? Ptal té vyprávějící paní. Ne.

Jak to že ne? No protože ty by jsi se dovolal. Já vím. Já myslím jako. Chápeš. Dovolal bych se, ale jim bych řekl že jsem se nedovolal a oni by mi peníze vrátili. Hm to ne, to by ti nevrátili. Proč? Nechápal jsem. Protože ty jsi se dovolal. Ale to oni nevědí. Namítal jsem.

Ale ty jsi se dovolal. Asi po deseti minutách jsem to vzdal. Oni to díky narozdíl od nás v sobě nemají. Oni nebyli socialismem naučeni neustále hledat cestu jak někoho ošulit, oškubat atd...

Samozřejmě jsme taky trošku cestovali. Buď hned po práci, nebo po krátkém spánku jsme naskákali do auta a jeli. Ono tedy moc nebylo kam, protože všechna města, jako Houston, San Antonio atd.. byly příliš daleko než aby se tam člověk vydal na jedno odpoledne, ale do nějakých bližších měst jsme jezdili.

Nebo jsme jezdili asi 15 mil do obchodu pro alkohol. Jak jsem již v některém z předchozích článků psal, tak v Jasperu, kde jsem pracoval byla přísná prohibice. A pokud jste chtěli koupit pivo, museli jste pro něj jet asi 15 mil.

Cesty byly mezi poly, lesy, bažinami. Vzpomínám si na cedule, na nichž bylo varování, že v případě poruchy automobilu nevystupujte z vozu - hrozí nebezpečí napadení aligátory. Ještě, že jsme nikdy stavět nemuseli.

Jednou s mým kolegou jsme do jednoho tohoto obchodu zajeli. Nakoupili si kartony piva a nějakou vodku. Šel jsem k pokladně, kde mne prodavač požádal o ID - tedy nějaký doklad totožnosti. Jak známo, alkohol se v USA prodává až od 21 let.

Podal jsem mu pas. Ok. A pas kolegy. Kolega stál u dveří a čekal bez zájmu na mě.

On nic nekupuje, jen jel se mnou povídám. Nevadí. Je tu s tebou, tak chci jeho pas opáčil prodávající. Dej mu prosím pas, houkl jsem na kolegu. Nemám, nebral jsem si ho opáčil kolega. Nemá, povídám prodávajícímu. Tak v tom případě bohužel, alkohol vám nemohu prodat. Uchopil kartony s pivem a pevně je sevřel ve své náruči na důkaz, že to myslí vážně.

V ten moment jsem pochopil, jak je ta Amerika absurdní, jak jsou o ničem ty kecy o svobodě, když si nemůžou koupit ani pivo a když už, tak chlastají na ulici z pytlíku. Náš rozhovor se následně vyvíjel takto:

R: On nic nekupuje, je tu jen se mnou.

P: Nevadí, nemá pas

R: Ale jemu bylo už 21. To snad na něm vidíte?

P: Nemá pas.

R: Chcete mi říct, že kdyby sem přišel můj otec, který je na první pohled starší než 21, má šedivé vlasy a neměl by pas, tak vy by jste mu pivo neprodal?

P: Ne

Další diskuse by byla marná. Tak jsme jeli do dalšího obchodu asi o míli dál. Kolegu jsem nechal sedět v autě a pivo koupil. Divný to svět.

Když jsem byl v Americe už asi 3 měsíce, dluhy až na Cháru splaceny a začal jsem žít tak nějak normálně a byl jsem přesvědčen, že Chárovi jeho 300 dolarů nedám, protože si je prostě nezasloužil, tak jednoho krásného dne zazvonil v našem bytě telefon /to už jsme měli zavedenou pevnou linku/ a na druhé straně drátu Chára. První co mě napadlo bylo, jak mě tu k sakru vyčmuchal. Pak mi došlo, že přes toho Petra, který mě zaměstnával a platil.

Asi mu nemohl neřict kde bydlím a jaký máme telefon.

CH: Jestli nevíš, dlužíš mi prachy.

R: No ale já vám žádné prachy nedám. Práci jste mi sehnal jinou než bylo domluveno. Práci kuchaře jsem si sehnal sám. Navíc jsem díky vaší blbý práci skončil v base a nasekal si další dluhy. Takže nic.

Nevím jestli jsem to už psal, ale v průběhu pobytu v USA jsem se dozvěděl, že Chára byl údajně obviněn v Čechách z vraždy. A než stačil nastoupit k výkonu trestu odjel do Ameriky. Ale jestli je to pravda nevím. Nikdy jsem po tom nepátral.

CH: Ok. V těch bažinách v Texasu je tolik Aligátorů, že tě tam nikdo nikdy nenajde.

Vzpomněl jsem si na tu informaci o údajné vraždě v ČR.

R: Ale 300 dolarů zase není tak moc. Kam vám je mám poslat?

Takže jsem na konec zaplatil.

Amerika není zemí, která by mě nějak uchvátila. Bylo tam sice pár hezkých chvil. Viděl jsem kus světa. Navštívil tu zemi za velkou louží. Kus Ameriky procestoval.

Možná se tam někdy ještě podívám.. nebyl jsem ve Washingtonu ani New Yorku. Neviděl jsem Central Park ani Sochu Svobody.

A i když jsem tenkrát měl peníze i čas, už se mi nikam nechtělo. Udělal jsem si pár dnů v Miami, smočil se v oceánu a letěl domů.