Cesta na Zanzibar - Hakuna matata - díl čtvrtý

HAKUNA MATATA, tak tahle dvě slova vás na Zanzibaru budou provázet po celý čas. Hakuna Matata - jinými slovy, v pohodě, žádný stres, klííííd.

V dnešní době jsou slova Hakuna matata o to víc známá, protože je proslavily kreslené filmy se Lvím králem od Disneyho. Ale přesto, že jsem byl na Zanzibaru dávno před těmito povedenými filmy, tak i tak Hakuna matata byla fráze více než populární a často používaná.

Možná je to typické pro tyto africké národy. Asi na ně působí to horko, a tak, podobně třeba jako ve Španělsku, kde se používá jejich maňána a s tím, co by se mohlo udělat dnes si nedělají hlavu, tak podobně k některým aktivitám přistupují afričánci s jejich Hakuna matata.

Jak jsem v předchozí části psal o tom, že si musím vždy vše vyzkoušet na vlastní kůži, a když jdu na snídaně, musím tam být první, abych to zažil se vším všudy, tak v Africe mě to poměrně rychle přešlo.

Jedna z mých prvních ranních směn započala opravdu velmi brzy a tak se stalo, že jsem byl v kuchyni úplně první. Na recepci jsem si vyzvedl klíče, odemkl kuchyň rozsvítil, ztuhl a začal couvat.

Chvíli jsem měl mžitky před očima a přemýšlel jsem, jestli jsem skutečně v práci, nebo jestli náhodou nejsem ve snu návštěvníkem pražské ZOO.

Kuchyně ležela cca 100 metrů od pobřeží Indického oceánu. Dveře úplně netěsnily. Hlavně tedy dole a tak se stávalo, že přes noc do kuchyně nalezla kde jaká havěť, která se v okolí vyskytovala. Takže když jsem rozsvítil, na podlaze byly desítky krabů, ještěrky a několik hadů.

Jak jsem tam stál jako solný sloup a snažil si marně vzpomenout, která z těch potvor je jedovatá a co vše mi můžou udělat, tak naštěstí přišli do práce první kuchaři, kterým tito živočichové byli naprosto ukradení.

S příchodem personálu začaly potvůrky zdrhat z kuchyně. A ten kdo to nestihl, toho ….. jak bych to tak kulantně řekl, aby se ochránci přírody neurazili? No zkrátka domorodci zbylé kraby chytli za klepeta, ta jim utrhli a hodili do koše.

Jednou jsem byl dokonce svědkem, jak ráno přišel do práce barman, a protože jsem na něho čekal, aby mi dal chlazenou vodu, tak jsem viděl, jak otevřel skříňku a tam na něho koukala Mamba zelená. No ve mě by se krve nedořezal.

Jestli jsem se kdy v životě bál, tak to bylo právě teď. Vždyť se jedná o nejjedovatějšího hada?!.

Ale domorodec? Hakuna matata. Mambu chytil holýma rukama, utrhnul ji hlavu, hodil do koše a podal mi vodu. Co jako? Hakuna matata. A že já šel do mdlob? Nezájem.

Jak už to v hospitality chodí, pro hosty hotelů se tvoří různé iluze. Každý host by měl mít pocit, je středem vesmíru. Hlavně jedná-li se o pětihvězdičkový hotel.

V resortu, jakým bezesporu Zanzibar je, je třeba hostům dodat maximální dávku exotiky a to i tam, kde běžně není. A když tam není, je třeba ji trochu pomoct.

Na hotelu byl problém, že hosté v rámci polopenze využívali snídaně a večeře, které měli v ceně, ale jen málo turistů využívalo služeb restaurací i v jiných denních časech. Bylo tedy třeba je tak nějak nalákat do restaurací i během dne a donutit je utrácet v restauraci více peněz.

První varianta byla, že se na Pool baru otevřel kuchyňský bar s grilem. Každý den se tam grilovaly krevety, langusty a vše možné mořské potvůrky.

Nápad dobrý. Realita horší. Dovedete si představit grilovat v Africe přes poledne, kdy je na slunci přes 50 stupňů? Hrůza. Já tam osobně vydržel maximálně 3 minuty. To se nedalo. Výborný to bylo v době Ramadanu. Jak ti černoušci nemůžou celý den jíst a pít, tak jsem měl na grilování v záloze vždy 3-4 kuchaře, který jsem průběžně střídal. Jakmile jeden dehydrovaný začal omdlívat, nastoupil druhý.

První se po procitnutí omýval vodou a nabíral síly na další výstup. A tak stále dokola. Jim to ale bylo jedno. Hakuna matata.

Navíc šlo z grilu takové horko, že to ve finále odehnalo i těch posledních pár hostů, kteří by si bývali byli nějaké to jídlo objednali.

Druhým nápadem bylo, že se tedy jídla budou připravovat v kuchyni.

Mým úkolem bylo před polednem upéct nějaké krevety, ryby, nebo jiné speciality.

Chodit s tácem mezi hosty v plavkách a malými degustačními porcemi je lákat do restaurace.

Dopadl jsem podobně jako černoušci, ramadán, neramadán.

V tom vedru to prostě něšlo.

Nehledě na to, že jsem denně rozdal stovky krevet a výsledek minimální.

Třetí pokus, a asi nejoriginálnější byl transparentní nákup čerstvých ryb od místních rybářů přímo před zraky hostů. Šlo o to vyvolat v nich iluzi toho, že to, co jim připravujeme je to nejčerstvější možné a že vlastně čerstvěji to nejde.

Rybáři mi do hotelu vozili pravidelně čerstvě ulovené ryby. A proto, že se jednalo o opravdu velmi chudé rybáře, kteří chytali na udice, každý přivezl to, co zrovna ulovil.

Bývaly to zpravidla malé ryby, mezi 20-30 cm.

Rybáři měli taková drátěná oka, kterými pod žábrami ryby propíchli a na těchto okách mi je vozili. Já jim dal pár šilinků a prázdný drát, který opět následující den naplnili.

S jedním z rybářů jsme se tedy následně domluvili, že mi denně v 10 hodin přiveze čerstvé ryby jako každý den.

Ale už ne do kuchyně, ale nákup se uskuteční na pláži před zraky hostů a já s rybami odejdu přímou cestou ke grilu, kde je rovnou připravíme a tím hosty nalákáme. Iluze dokonalá.

V praxi to vypadalo následovně:

Já se v kuchařském oblečení a v té nejvyšší možné kuchařské čepici jakoby mimochodem procházel po pláži. Údiv hostů nad tím, proč se nabalený šéfkuchař spocený až na pr…. prochází po pláži pojednou vyrušily divné zvuky někde zdáli.

Vrz, vrz, vrz, vrz. Tento podivný zvuk stále sílil, až se po chvíli zpoza palem vyloupl černý vychrtlý rybář na rezavém a zdeformovaném kole. A proto, že převody kola byly plny písku, tak kolo vydávalo ty příšerné zvuky. A již z dálky na mě cosi svahilsky hulákal a já se tvářil že mu rozumím.

Před zraky vyvalených hostů jsme sehráli úspěšně divadlo, jak všemi vjemy kontroluji kvalitu denního úlovku. Rybáře následně vyplácím a s rybami odcházím ke grilu.

Na grilu však již byly připraveny jiné, vykuchané, očištěné a namarinované ryby, které se po chvíli začaly grilovat a vonět po celé pláži.

Kruh s ulovenými rybami se následně odnesl do kuchyně k dalšímu zpracování.

Občas se stalo, že jsme ryby hned nepotřebovali a vykuchané a očištěné se na původním kruhu pověsily do mrazáku na horší časy.

A jak se hodily!!!

Ono se totiž občas stalo, že rybář neměl úspěšný den a ještě před tím, než jsme sehráli naše zinscenované divadlo na téma nákup ryb, rybář za mnou nejprve přijel do kuchyně a se slovy dnes nic jsme museli improvizovat.

V tomto případě se na rezavý nosič kola umístil kruh s již jednou vykoupenými rybami, které se vytáhly z mrazáku. Rybář si udělal větší okruh na kole, aby nebyl na pláži dřív než já.

Já jako již ostřílený ochotník jsem se jako mimochodem procházel po bílé písečné pláži, když tu z dálky vrz, vrz, vrz vrz. Vrzání sílilo a rybář se blížil s denním úlovkem.

Po nějaké době jsme museli prodloužit rybářův okruh, protože napoprvé divadlo s již zmrzlými rybami vypadalo velmi zvláštně a podezřele.

Ryby zkroucené a jak v tom parnu rozmrzaly, tak se z nich kouřilo.

Ale myslím že si toho nikdo nevšiml.

Rybář jako již každodenně dostal svůj příděl šilinků a odjel.

Ten zmetek si nechal zaplatit, i když nic nechytil. Asi ty šilinky bral jako denní gáži ani ne tak za ulovené ryby, ale spíše za herecký výkon. Prostě Hakuna matata.

Když se po čase ukázalo, že indický oceán bude pravděpodobně bez ryb, protože rybář se už vůbec neobtěžovat přijet s kruhem plným ryb a už automaticky si to šinul k mrazáku, tak jsme i tento pokus zrušili a museli uznat, že víc jídel v tomto parnu asi neprodáme.

Naprosto typickým příkladem Hakuna matata byl jejich každodenní kontakt s malárií.

Pamatuji se, že šéfcukrářka byla jednoho dne taková malátná. Evidentně měla horečku a nebyla zkrátka ve své kůži. Na štěstí jsme na hotelu měli vlastní zdravotnické středisko a tak paní doktorka píchla milou kolegyni do prstu a po chvíli mi přišla oznámit, že má kolegyně malárii.

Já fakt do té doby netušil co to malárie je. Z Čech jsem tušil, že se jedná o velmi vážnou nemoc, která se u nás velmi obtížně léčí. Teprve tam jsem pochopil, že léčí složitě proto, že ne, že by nebyly léky, ale u nás málokdo předpokládá, že by malárii měl.

Když jsem se tedy setkal s člověkem malárií nemocným, já mě totální panický strach se na něho jen podívat. Natožpak sáhnout. Teprve časem jsem pochopil, že vlastně malárii, která se objeví takto záhy je snadné velmi rychle vyléčit.

Paní doktorka okamžitě nasadila antimalarika a prakticky do druhého dne bylo po nemoci.

Sám jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži, když jsem si malárii sám prodělal.    Píchnutí do prstu, diagnóza, léčba a zpět do práce. Čili Hakuna matata.

Sám ve stylu Hakuna matata neumím žít ani pracovat. Nerad nechávám věci na druhý den a nerad nedotahuji věci do konce. Já jsem opakem Hakuna matata a v zásadě lidi s touto filozofií nemám moc rád.

Na druhou stranu, když někdo žije v Africe v hliněném domečku bez vody a elektřiny, dostává 30 dolarů měsíčně, se kterými musí uživit rodinu a který je denně vystaven riziku, že ho něco kousne nebo uštkne, nebo zrovna nebude zaměstnán v hotelu s lékařskou službou, kde mu v případě nákazy malárií podají zdarma léky, tomu asi nic jiného než Hakuna matata nezbývá.

Text písně z filmu Lví král:

Hanu matata

Ta dvě slovíčka zněj

Hakuna matata

není nápad zlej

Vše co tě trápí rychle za hlavu dej

Tohle učení tě odmění

Hakuna matata

Radek Pálka

Šéfkuchařův deník